Ajťáci a pečovatelé jsou povolání budoucnosti

ZMĚNIL SE NĚJAK TVŮJ NÁZOR NA PEČOVATELE ZA TY POSLEDNÍ DVA ROKY, KDY SE PROJEKTU D.O.M.A. VĚNUJEŠ?

Hrozně moc. Začínala jsem s pocitem, že musím pečovatelům vysvětlit, že mají svoji práci dělat lépe. Až později jsem pochopila, jak široké téma to je a kolik rovin má. A v podstatě jde o „jednoduché“ věci. Když má člověk dávat, musí mít z čeho. Když má být laskavý, musí vědět, jak vypadá laskavost. Můj vztah k pečovatelům se proměnil do větší úcty a moc bych si přála, aby i oni měli úctu k sobě samým, protože to velké části z nich bohužel chybí.

I TÉMATU ÚCTY SE V URČITÉ MÍŘE PROJEKT D.O.M.A. DOTÝKÁ. JAK TO VYPADÁ V PRAXI? CO SE DĚJE V DOMOVĚ SENIORŮ, KDYŽ TAM PŘIJEDEŠ?

Podstatou D.O.M.A. jsou čtyři pilíře, které se zároveň skrývají v názvu pod jednotlivými písmeny. Důstojnost, Otevřenost, Management, Atmosféra. Na ně se zaměřujeme a s nimi pracujeme. Pokaždé jinak. Vždycky se snažíme potkat s vedením a zjistit, co přesně chtějí a snažíme se dostat až k té esenci toho, co potřebují. Pokud se budeme bavit o tom, že je potřeba zlepšit kvalitu péče, tak se nemáme moc čeho chytit. Ale když se nám podaří dostat ještě hlouběji, může z toho vypadnout třeba to, že je potřeba, aby všichni pečovatelé klepali na dveře, než vejdou ke klientovi do pokoje. A s tím už se dá pracovat.

Když má člověk dávat, musí mít z čeho.

VĚTŠINA LIDÍ SI TEĎ MOŽNÁ KLADE OTÁZKU, CO JE TAK TĚŽKÉHO NA KLEPÁNÍ NA DVEŘE…

Člověk klepe na ty dveře, za kterými je někdo, ke komu má úctu. Když se zastavím přede dveřmi a zaklepu, znamená to, že vím, že někam jdu, že za těmi dveřmi někdo je, mám chvilku na to udělat si rychlý scan toho, kdo tam je, uvědomit si, že to je třeba člověk, který potřebuje obzvlášť trpělivý přístup nebo abych mluvila víc nahlas. Když tam jenom vběhnu, tak sice doručím ten výkon, ale nikdy nedoručím tu péči. Tu doručím jen tehdy, když jsem schopná se zastavit. Ať už jde o klepání, pomoc s hygienou nebo s podáváním stravy.

Zrovna klepání na dveře jsme v jednom domově nedávno řešili a jedna pečovatelka mi po týdnu řekla: „Já jsem si žádný velký změny nevšimla, jen taková drobnost… Dřív, když jsem ke klientům šla, tak jsem klepala až ve chvíli, kdy už jsem ty dveře otevírala. Teď se zastavím, zaklepu a pak až vejdu.“ Zdá se to být maličkost, ale ve skutečnosti je to zásadní změna přístupu. A to je podstata D.O.M.A. a o to nám jde. Mě hrozně baví mluvit s pečovateli a přemýšlet o tom, co mi vlastně říkají. Baví mě pozorovat situace v domovech pro seniory a snažit se přijít na to, co by se dalo třeba udělat jinak. A úplně největší radost mám, když to jsou úplně jednoduché věci. Často jsou postojové a není snadné je změnit, ale když se to povede, mám radost.

CO JE NEJČASTĚJŠÍ CHYBA ZE STRANY VEDENÍ, NA KTEROU V DOMOVECH NARÁŽÍŠ?

Myslím, že to je to samé, co jsem měla na začátku já. Nedostatek úcty k pečovatelům. Podceňujeme je a je to vidět už třeba v tom, že když se v zařízení mluví o péči, tak se pečovatelům spíš říká, co mají dělat a jak má péče vypadat, místo aby se jich vedení ptalo, jak to vidí oni. Jenže když se pečovatel necítí být součástí celku a nemá možnost se na něm dostatečně podílet, nemá k němu ani tak silný vztah a s tím spojenou zodpovědnost. Já jsem přesvědčená o tom, že většina lidí dělá tuhle práci proto, že má k tématu péče nebo seniorů blízko a věřím, že většina z nich chce dělat svou práci dobře. Ale také chce být za svou práci dobře zaplacená a cítit se důstojně.

CO JE TEDY ZÁKLADNÍ PŘEDPOKLAD TOHO, ABY LIDEM V DOMOVECH SENIORŮ BYLO DOBŘE?

Otevřenost. Nikdo by neměl mít pocit, že je třeba se něčeho bát. Je fajn vědět, že všichni, kdo tam jsou, mají společný cíl a podílí se na něm. Je důležité vědět, že i já jsem jedním kolečkem bez kterého se ten celý stroj neobejde.

Pečovatelům se spíš říká, co mají dělat a jak má péče vypadat,
místo aby se jich vedení ptalo, jak to vidí oni.

MYSLÍŠ, ŽE COVID NĚJAK TOMUHLE OBORU POMŮŽE?

Přála bych si to. Pečovatelství je profese, která budí buď úctu, nebo spíš takovou „hrůzoúctu“: „Ježišmarjá, to já bych dělat nemoh‘.“ na straně jedné a nebo „je to jen utírání zadků“ na straně druhé. Jenže covid široké veřejnosti ukázal, že bez pečovatelů se fungovat nedá, a to je vzhledem ke stárnutí populace dost zásadní téma. Jestli něco bude ve společnosti pokračovat, tak digitalizace a stárnutí. Takže potřebujeme „ajťáky“ a pečovatele. A když budeme na pečovatele koukat spatra, tak ta péče bude podle toho vypadat. Když chci, aby o mě někdo laskavě pečoval, tak musíme taky udělat něco proto, aby to bylo skvělé zaměstnání.

JAK TOHO DOCÍLIT? JAK SE DÁ ROZPOHYBOVAT ZMĚNA?

Já si myslím, že to je tisíc malých věcí, ze kterých se to skládá. Pro někoho to bude tvoje kniha HOŘÍM, pro někoho to bude třeba konference, kterou plánujeme na příští rok nebo cokoliv jiného. Určitě se dá spousta věcí udělat na straně zařízení a dají se v nich vytvořit mikrosvěty, kde je lidem dobře. Ale hrozně by pomohlo, kdyby si lidé díky covidu uvědomili, že pečovatelství je povolání budoucnosti a zaměřili se na jeho rozvoj.

Jestli něco bude ve společnosti pokračovat, tak digitalizace a stárnutí.
Takže potřebujeme „ajťáky“ a pečovatele.

JAK BY SIS PŘÁLA, ABY SE POD TVÝM VEDENÍM ROZVÍJEL PROJEKT D.O.M.A.?

Moc bych si moc přála, aby si nás i dál zvali šéfové zařízení a říkali: „Hele mám pocit, že bych tady potřeboval něco změnit. Pojďte se podívat jestli vás něco nenapadne, protože je pro mě důležitý, aby tady byli lidi spokojenější.“