Oddělený zdravotní a sociální systém způsobuje nelogické, absurdní a nespravedlivé situace

Jak vnímají aktuální situaci zařízeních v souvislosti s pečovatelskou profesí? S jakými problémy se nejčastěji potýkají a jaké jsou jejich možnosti řešení? Co je potřeba v systému změnit tak, aby se měl kdo postarat i o nás, kteří máme k věku seniorů zatím daleko? A co se stane, pokud se naopak nezmění nic? O tom jsme si povídali s hlavami deseti zařízení pro seniory napříč celým Českem.

Ke kulatému stolu 14. června zasedli:

• Alena Fiedlerová, ředitelka Centra sociální pomoci města Litomyšl
• Michaela Žáčková, ředitelka, Sociálních služeb Praha 9
• Daniel Rychlík, ředitel služby Nový Domov v Karviné
• Pavlína Pešková, ředitelka pobytových služeb AZASS v Bystré a Poličce
• Marta Vacková, ředitelka terénní služby RUAH 
• Dagmar Malá, ředitelka Centra péče Doubrava 
• Ilona Veselá, ředitelka Domova pro seniory Chodov
• Eva Ludačková, vrchní sestra Hospice sv.Jana N. Neumanna v Prachaticích
• Radek S. Roule, DSP Hagibor 
• Linda Obrtelová, ředitelka Ústavu sociálních služeb v Praze 4
• Klára Laurenčíková, facilitátorka diskuzí Jiskříme a vladní zmocněnkyně pro lidská práva
• Simona Bagarová, zakladatelka a ředitelka organizace MILA
• Karolína Puttová, vedoucí programu D.O.M.A. pro důstojné stáří a důstojné podmínky pečujících

*** 

✨ Oslovit, získat a udržet. Přetížení a nedostatek lidí je problémem i příčinou

Když jsme se zeptali ředitelek a ředitelů na to, jak by popsali aktuální situaci v zařízeních pro péči o seniory, nedostatek lidí a problémy s jejich náborem i udržením zmínili hned v první řadě. „Je obrovský problém sehnat lidi, řešíme už i jen to, jak je oslovit. Mám pocit, že oslovujeme stále ty stejné lidi, kteří bývají nespokojení, a nakonec odchází, “ říká Ilona Veselá, ředitelka Domova pro seniory Chodov. Nedostatek lidí na pracovním trhu přitom nevyřešil ani příliv lidí z Ukrajiny. Jen malá část z nich totiž může pracovat, většinu tvoří matky s dětmi a senioři. Matky v drtivé většině nemohou nastoupit do dvanáctihodinového směnného provozu, který v sociálních službách převažuje. Problémem je také jazyková bariéra, která práci s klienty komplikuje. Zaměstnat zatím nelze ani lidi, kteří by o práci zájem měli, ale zákon jim to neumožňuje kvůli záznamu v trestním rejstříku nebo jejich handicapu. Specifický problém pak řeší terénní služby, které od uchazečů o zaměstnání vyžadují i řidičský průkaz. „U nás to nelze bez řidičáku, protože jezdíme přímo k lidem domů. Každý musí být schopný sednout do auta a jet. Máme rozsáhlý okres a lidé, kteří by jinak tu práci dělat mohli, často řidičák nemají,“ říká Marta Vacková z terénní sociální služby RUAH. Když k tomu všemu přidáme platové ohodnocení pod českým průměrem, máme dostatek indicií k tomu, abychom mohli říct, že řešení nedostatku lidí v přímé péči je zatím v nedohlednu. Co jsou ty největší překážky a co by pomohlo?

✨ Plat není to nejdůležitější, ale bývá důvodem k odchodu

Základní mzda profesionálních pečujících se pohybuje kolem 25 tisíc korun a i když se konkrétní částka liší kraj od kraje, zařízení napříč republikou mají stejný problém. Řada lidí by u nich pracovat chtěla, protože jim práce v péči dává smysl. Prostá matematika je ale nakonec dovede jinam a tak ve chvíli, kdy živí rodinu nebo splácí hypotéku, raději usednou za pokladnu v supermarketu, který jim nabídne nejen vyšší mzdu, ale také méně psychicky a fyzicky náročnou práci a řadu benefitů. Potvrzuje to Radek Roule z pražského Hagiboru: „Kvalifikovaní lidé, kteří se rozhodnou u nás pracovat, často odchází jinam kvůli penězům. Musí živit rodiny a přestože by v péči pracovali rádi, finančně nemůžeme konkurovat.“ Pokud se tak plat pečujících nedostane minimálně na úroveň průměrného platu, bude dál velmi složité zájemce o práci najít a udržet. Jak navíc upozornila Marta Vacková, někteří zájemci o práci nebo zaměstnanci bývají ve finančně obtížné situaci: „V jednu chvíli jsme měli hodně lidí kteří sami řešili spoustu sociálních problémů, například exekuce. Sami potřebovali sociální pomoc.“ V oblasti financí hraje roli také to, kdo je zřizovatelem konkrétního zařízení. Ředitelé a ředitelky si stěžovali na to, že neziskové organizace, soukromé podniky a státem zřízená zařízení mají odlišné finanční podmínky pro výkon péče. „I když moji pečovatelé a sestry ví, že mnohdy dělají svou práci líp a kvalitněji než v LDN, mrzí je, že za ni dostanou méně peněz. Jako soukromá organizace dostáváme méně peněz než příspěvková organizace,“ popisuje Pavlína Pešková, ředitelka pobytových služeb v Bystré a Poličce.

✨ Zkrácené úvazky mohou pomoci s nedostatkem zaměstnanců, zabrání také přetížení nebo předčasným odchodům

Pro vedoucí směn a vedení zařízení často komplikace jak organizačně, tak kvůli nárůstu nákladů, pro řadu lidí jsou zkrácené úvazky jediná cesta, jak mít možnost v oboru sociální péče pracovat. Nejen rodiče, kteří se starají o malé děti, ale například i starší pečovatelky a pečovatelé, pro které je náročná práce ve 12 hodinových směnách nemožná, mohou v řadě zařízení zkrácené úvazky využít už teď. Vždy ale záleží na vstřícnosti vedení i kolektivu. „Vedoucí z toho nejsou šťastní, protože jim to komplikuje rozpis směn, ale já to vítám. Člověk za 4 až 6 hodin udělá stejnou práci a s plnou energií,“ říká Daniel Rychlík, ředitel Nového domova v Karviné. Vstřícný přístup ke zkráceným úvazkům ale není pravidlem. Kvůli nedostatečné flexibilitě se tak zařízení ochuzují o lidi, pro které je směnný provoz z různých důvodů nemožný. V praxi se s tím setkala i naše Simona Bagarová: „Zdravotní sestra v důchodovém věku chtěla ještě pracovat, ale částečný úvazek jí nebyl umožněn, tak odešla,“ říká. I administrativní zátěž je tady něčím, co komplikuje provoz. Je třeba myslet na to, že pokud si přejeme větší flexibilitu, je nutné k ní připravit uživatelsky přívětivé podmínky.

✨ Kompenzace fyzické i psychické náročnosti práce by neměla pečující zatěžovat nebo jim zasahovat do volného času

Práce profesionálních pečujících je extrémně fyzicky i psychicky náročná. Mluvili jsme o tom už v předchozích diskuzích s lidmi, kteří pracují v přímé péči. Manipulace s klienty na denní bázi, celý den na nohou, obsluha i několika desítek lidí během dne. K tomu přidejme výraznou mentální a psychickou náročnost této profese. To vše v mnoha hodinových směnách v kombinaci s častými záskoky za členy týmu, kteří jsou na nemocenské, mnohdy právě z důvodu přetížení. Jak zátěž pečujícím kompenzovat? Na jednom se shodli všichni diskutující. Rehabilitace, masáže, kompenzační cvičení, terapie nebo teambuilding jsou aktivity, o které pečující nemají zájem mimo pracovní dobu. Vysvětluje to Radek: „My jsme poskytli fyzioterapii, rehabilitaci, ale zaměstnanci to nevyužili. Raději se věnovali rodině nebo si chtěli vzít volno. Minimum lidí využilo takové bonusy.“ S tím souhlasila i Linda Obrtelová, ředitelka Ústavu sociálních služeb v Praze 4: „Měli jsme možnost masáží pro pečující, ale byl nakonec problém, aby to vůbec využili. Zájem byl spíš o peníze, nebo o masáž v pracovní době. Umožnit kolegyním využít benefity o přestávce v pracovní době se vyplatilo například Dagmar Malé z Doubravy. Aktivity po pracovní době tak profesionální pečující vnímají spíš jako další zátěž, případně jim nedají přednost před svým osobním životem. Jejich zdravotní a psychické problémy tím ale nezmizí. Prioritou tak stále zůstává doplnění kapacit a prevence přetížení pečujících.

✨ Nehledejme minimální poměr pečujících vůči klientům ale jeho optimum

Existuje ale optimální poměr pečujících a klientů, který by bylo možné ukotvit zákonem? Ředitelky a ředitelé se shodli na tom, že péče se u různých klientů liší natolik, že je hledání optima velmi složité. „Dohromady máme asi 120 klientů. O některé se staráme 5 minut denně a někdo má tří a půl hodinovou péči. Nechtěla bych to jakkoli paušalizovat,“ popisuje Linda Obrtelová z Ústavu sociálních služeb v Praze 4. Různé nároky jsou také v terénní a pobytové péči. „Bude se to lišit. Několik hodin člověk stráví v autě, další hodiny u klienta. Tohle se v pobytových službách neřeší,“ říká Marta Vacková, která vede terénní sociální služby. Daniel Rychlík navíc upozornil na to, že zavedení standardu může mít i opačný efekt: „Je tam riziko, že nepodkročitelný standard se stane běžným standardem, jako se to stalo ve zdravotnictví, kdy zaměstnanců na směně někde naopak ubylo a zátěž se zvýšila.“

✨ Ten pravý benefit je skutečná úleva nebo finanční kompenzace

Co by mohlo profesionálním pečujícím zátěž kompenzovat, je podle ředitelek a ředitelů například možnost předčasného odchodu do důchodu, sabatikl (dlouhodobé placené volno po daném odpracovaném období, pozn. autorky) nebo alespoň prodloužená dovolená, ale také výsluha po odchodu ze zaměstnání. Klára Laurenčíková, která diskuze Jiskříme facilituje, tuto možnost již několikrát zmínila.. Na úplně posledním setkání s politiky a političkami z oblasti sociální práce, ze kterého přineseme zprávu během několika dní, vznesla otázku k zamyšlení: „V čem je pozice pořádkového policisty náročnější a prospěšnější, pokud za ni, narozdíl od pečovatelek a pečovatelů, po odpracovaném období dostává rentu?“

✨ Supervize není spásou pro celý tým, řada lidí potřebuje jiný typ podpory

Jedním z nástrojů psychické podpory má být v oblasti sociální péče tzv. supervize (forma zpětné vazby založená na sebereflexi, pozn. autorky). Ředitelky a ředitelé ji ale vnímají jako přínosnou jen v některých případech. Neradi k ní přistupují jako k všespásnému nástroji. Někteří pracovníci v sociálních službách totiž, podle slov ředitelek a ředitelů, nebývají trénovaní v sebereflexi a mnohdy potřebují jinou formu psychické podpory. Shrnuje to Dagmar Malá, ředitelka Centra péče Doubrava: „O supervize je stále menší zájem. Snažíme se pomoct jinak, třeba psychoterapií. Pomohli jsme s exekucemi nebo s insolvencemi. Když dojde k úmrtí klienta, často ještě ten den děláme sezení a ošetřujeme to.“

✨ Ke kvalitnímu vzdělávání je potřeba motivace, o tu by pečujícího neměla připravit praxe

Pevně dané objemy hodin, které mají pečující trávit vzděláváním, ředitelky a ředitelé nevidí jako tu pravou cestu k rozvoji svých zaměstnanců. Někteří je dokonce přirovnávali k šikaně, zvlášť v případě dříve narozených zaměstnanců. Lepší cesta je podle nich vzdělávání co nejvíce individualizovat potřebám jednotlivých zařízení či zaměstnanců. „Osvědčilo se nám, že jsme postupem času nechali kolegy, aby si navrhli školení sami, dokonce byli i ochotni si alespoň polovinu sami zaplatit. Fungovaly nám zážitkové semináře, speciální obleky, ale také výměnné pobyty v zahraničí,“ říká Daniel Rychlík. Podle Karolíny Puttové, která vede náš program D.O.M.A., je právě možnost volby způsobu vzdělávání klíčová. Věří, že díky této svobodné volbě můžeme dosáhnout větší prestiže pečovatelské profese, která je pro příchod lidí do oboru tolik potřebná. „To, že já si určuji, jakým způsobem se budu vzdělávat, je důležité. Mám rámec toho, co zařízení potřebuje, ale jsem při smyslech do té míry, že můžu rozhodnout o tom, kdy a kde se vzdělávám. Mám autonomii a s ní roste i prestiž.“ říká.

Ředitelky a ředitelé zařízení také upozorňovaly na velkou finanční náročnost vzdělávání. O svou zkušenost se podělila třeba Alena Fiedlerová, ředitelka Centra sociální pomoci města Litomyšl: „Vzděláváme se v paliativní péči, děláme i osvětu a spolupracujeme s dobrými organizacemi. Jenže je potřeba tyto programy dělat dlouhodobě a stojí to opravdu hodně peněz.“

Co se týče kvalifikace, kurz pracovníka v sociálních službách není vnímán zvlášť pozitivně. Celkově bylo pojetí vzdělávání lidí před nástupem do oboru sociální péče řediteli a ředitelkami často kritizováno jako neprovázané s praxí, nedostatečné a učitelé na relevantních školách jako nedostatečně kvalifikovaní. „Kdo z nás by šel k lékaři, kterého by učili doktoři, kteří nevystrčí nohu z fakulty, nebo z vyšší odborné školy či kurzů? Naše lidi mnohdy opravdu učí lidi, kteří nefungují v praxi. Vždycky říkám že diplom z vysoké školy je vstupenka na trh lepší práce. U lidí s kurzem to není ani to,“ říká Daniel Rychlík. Na limity školství jsme narazili už během diskuze se studentkami a studenty oboru Ošetřovatelství, ti si stěžovali také na průběh praxí. Řada studentů totiž po nástupu do praxe zažije šok. Bývají rychle odrazováni od nových metod, které se ve škole naučili, a jejich nadšení, věci posunovat, se setkává s negativním přijetím. Potvrzuje to Marta Vacková. „Na moje školení paliativní péče přijíždí jednotlivci, kteří by chtěli něco změnit, ale jsou v tom často sami, vedení jim to v podstatě zatrhne,“ říká. Ostřílení pečující si zase stěžují na to, že studenti nejsou na praxi dobře připravení, a v kontrastu se svými zkušenostmi mívají velké nároky. Tuto frustraci jsme zachytili například během diskuze s pečujícími domova pro seniory Novovysočanská v Praze.

✨ Zdravotní a sociální oblast spolu nedostatečně spolupracují, problémem jsou nevyrovnané rozpočty

Ředitelé a ředitelky si stěžovali i na nespravedlnost a nevyrovnanost rozpočtů ve zdravotnictví a v sociální oblasti. Situaci popisují jako absurdní, nelogickou, nespravedlivou. „V porovnání se zdravotnictvím se ty nůžky ohledně mezd hodně roztáhly. Před covidem byla stejná platová tabulka i náročnost prací, ale teď jsou pracovníci v sociálních službách placení mnohem hůř než zdravotníci. Takže od nás lidé s potřebnou kvalifikací odchází. Jdou raději na mentálně a možná i fyzicky jednodušší práci, navíc s výrazně jinými penězi,“ říká Ilona Veselá, ředitelka Domova pro seniory na pražském Chodově. Onu nespravedlnost a nelogičnost popisuje také Daniel Rychlík: „U nás leží člověk na lůžku a nedostaneme ani 300 korun na den. Když koluje po zdravotnických zařízeních, na intenzivní péči stojí 8000 korun denně, na méně náročné péči je to za 4000 korun. Následná péče na lůžku vychází 1800 až 2200 korun a to v podmínkách, ve kterých u nás prakticky stejná péče stojí 1100 korun. Ze zdravotnických LDN lidé přicházejí s proleženinami a bez oblečení, je to nedůstojné. Jsou to přitom lidé, o které by se sociální sféra postarala, kdyby se peníze sdílely.“ Další diskutující upozorňovali také na to, že sociální a zdravotní týmy spolu dostatečně nespolupracují a zdravotníci se k pečujícím mnohdy chovají s despektem. “Občas se chovají k ošetřovatelům hrozně. Volají třeba na ošetřovatelku ‘žlutá’”, říká jedna z diskutujících. „Když lékařům do jejich práce někdo zasáhne s Namaste Care (metoda péče o lidi nejen s Alzheimerovou chorobou založená na smyslech, pozn. autorky) nebo paliativní péčí, berou to jako podřadné, zatím je skoro nemožné s nimi tyto metody nastavit,“ doplňuje další z nich.

✨ Osvěta, osvěta a zase osvěta

Mluvili jsme o ní na každém z kulatých stolů. Ukazuje se, že právě nedostatek osvěty chápou všechny zúčastněné strany jako klíčový problém. Jak to vidí právě hlavy zařízení pro seniory? „Známe a propagujeme 100 druhů šamponů, ale co dělá sociální služba, to se neví. Ani ve škole o tom děti neučí. Lidé o této práci nemají povědomí do doby, kdy ji potřebují pro sebe nebo své blízké,“ říká jedna z diskutujících. „Je potřeba vysvětlovat, jak obrovsky těžká práce to je. Rodiny klientů mají navíc stále složitější nároky a my v tomto systému neumíme být individuální,“ doplňuje ji kolegyně. Ředitelky a ředitelé také upozorňovali na to, že profesionální pečující by neměli být chápáni jako řešení péče tzv. na objednávku, ale spíš jako podpora či odlehčení rodině, která má zajistit hlavní část péče. „Pečující jsou jen pomocníky členům rodiny, aby byla péče zvládnutelná. Pojďme být opravdu podporovateli veřejnosti, aby se lidé mohli starat o sebe navzájem, samozřejmě s výjimkou gerontopsychiatrických problémů, kde je potřeba intenzivnější péče. Podpořme maximálně statut neformálního pečujícího, který dostane peníze a profesionálním pečujícím se také uleví,“ říká diskutující. Dalším rozměrem diskuze o osvětě je i fakt, že kvůli její absenci není téma sociální politiky a sociální práce pro veřejné představitele dostatečně atraktivní. To pozitivním změnám v oblasti péče také nijak nepomáhá.

✨ Co bude, když nezačneme jednat?

V závěru diskuze jsme se rozhodli položit ředitelkám a ředitelům otázky, jak to s péčí v Česku dopadne, pokud potřebné změny neproběhnou. Vybíráme některé z jejich reakcí:

>> Bude to jako v Anglii. Za 10 let budou Češi pracovat jen ve středním managementu a za 20 let už jen ve vrcholovém. Základní péči budou dělat lidé z Asie, z Ukrajiny a dalších zemí na východ.

>> Klienti budou náročnější, rodiny budou náročnější. V aktuálních podmínkách tyto nároky nebude možné splnit.

>> Problémem, který se neřeší, jsou nízkopříjmoví senioři. Nemůžu jim říct, že je do zařízení nepřijmu, protože nemají dostatečný důchod. Nikdo ale neřeší, kolik lidí nám neplatí a to nelze dlouhodobě udržet. Takových lidí totiž bude stále víc.

>> Mám jednu katastrofickou vizi. Aktuálně je v péči velké množství pečovatelek ve věku 55 a víc. Tyhle ženy jednou zestárnou a nemá je kdo nahradit.

>> Hrozí nám návrat zpět k horším podmínkám v péči. Zvykli jsme si zvyšovat kvalitu péče, ale při aktuální situaci tam je opravdu riziko, že se kvalita vrátí o pár let zpátky. A současný stav péče bude vnímaný jako nadstandard.

… Zní to pesimisticky? Tyto výroky zazněly z úst lidí, kteří na základě nastaveného systému podobu péče přímo určují. Od lidí, kteří mají často víc než 20 let zkušeností v oboru a znají systém sociální péče tak, jako málokdo ve společnosti.

Naše doporučení

1. Navýšení mezd minimálně na výši průměrné mzdy v ČR

2.  Co největší možnost individualizace vzdělávání zaměstnanců v sociálních službách

3.  Lepší provázání a spolupráci mezi resortem zdravotnictví a sociální politiky a sociální práce

4.  Lepší provázání a spolupráci mezi resortem školství a sociální politiky a sociální práce

5.  Intenzivní osvěta o tématu péče a sociální práce tak, aby zaujala širokou veřejnost, veřejné představitele a volené zástupce

6.  Legislativní úpravy tak, aby bylo možné navázat spolupráci s lidmi s handicapem nebo se záznamem v trestním rejstříku

7.  Nastavení kompenzace fyzicky a psychicky náročné práce tak, aby byla skutečným přínosem a ne další zátěží

8.  Vytvoření strategie ve formě akčního plánu na 5 až 10 let, kde jsou jednotlivé kroky časově ukotvené a spojené se změnami v zákonech i systémem financování

🟧