Chvíle smrti, je chvíle pravdivá jako žádná jiná

„Na první pohled nenápadný, vlídný a mírný muž, který je-li o něčem přesvědčen, pevně si trvá na svém názoru. Na nemocného hledí především jako na člověka, je velmi empatický a jemný, což u mužů nebývá až tak obvyklé. Jednoduše je lidský. K ženám pozorný. Když přijdu na pokoj a tam je ve skleničce růžička z našeho parku, vím, že měl službu Libor. Pacientky – ženy ho za to mají velmi rády. Službu dělá neokázale, nemluví o sobě příliš, spíš naslouchá a dává prostor druhým. Smutné nemocné umí rozptýlit, vyloudit jim úsměv na rtech třeba malou legrací, kterou situačně vymyslí nebo i písničkou a hrou na kytaru, kterou ovládá.

Ve směně bývá obhájcem nemocných, mozkem, který umí vymyslet, čím své pacienty potěší. Když má službu Libor, bezpečně vím, kdo jsou ten den jeho pacienti. Hledí si jich natolik, že je pořád s nimi. Jednomu běží koupit pivo do recepce, s druhým cvičí chůzi v chodítku po chodbě, třetího vyveze na cigaretu do parku, dvěma paním donese květinky, u šestého si sedne a popovídá s ním. Zajímá ho, jak se lidé cítí. Je otevřený, umí nést s lidmi radost i bolest. Má rád ticho, meditaci, klid a ten také šíří kolem sebe. Kdybych umírala a nemohla mít u sebe vlastní rodinu, tak Libor patří k těm lidem, které bych si u sebe přála mít.“

Takhle mluví o ošetřovateli Liborovi vrchní sestra prachatického hospice Eva Ludačková. Žena, která začala svým kolegům ráno na poradě pouštět dvouminutové sekvence z knihy Hořím, aby se společně naladili na nový den. Žena, která nás s MILOU pozvala do hospice s prosbou o proškolení v metodě Namaste care. A kde se naskytla příležitost ošetřovatele Libora vyzpovídat a zjistit, jak svou práci vnímá on sám.

Jak dlouho v hospici pracujete?

V březnu to budou čtyři roky. Předtím jsem dvacetšest let pracoval ve státní správě jako úředník.

Co vás přimělo práci změnit?

Začal jsem hledat smysl života a svou cestu na zemi. V jednu chvíli jsem pochopil, že mám zvednout zadek a jít něco dělat mezi lidi. Jsem za to moc rád.

Být úředník a ošetřovatel jsou dvě naprosto odlišné profese. Jaká jste měl od práci v hospicu očekávání?

Abych byl upřímný, tak žádná. Šel jsem do toho po hlavě. Nikdy jsem k tomuhle tématu neměl vztah, ale cítil jsem to jako boží vedení, které mě postupně dovedlo až sem a jediné, o co šlo, bylo se toho nebát.

Z čeho jste měl obavy?

Z toho, že to nezvládnu. Že to nebudu umět. Ale přišlo mi hodně důležité být s člověkem na konci života. Vnímal jsem, že spousta lidí je sama, a že skrze mě jim může být něco předáno. Pro mě je čest být s nimi ve chvíli, kdy odchází. To nemá možnost zažít každý. A jsou to opravdu nádherné prožitky, za které jsem moc rád. To jsem za pětadvacet let ve státní správně nepoznal.

Pamatujete si, jaký byl váš první den tady?

Začínal jsem v hospicu jako dobrovolník, ale pak mi nejlepší přátelé řekli, že jestli to chci dělat opravdově, tak to není o řečech, ale o činech. Když jsem tady pak byl první den jako ošetřovatel, vůbec jsem nevěděl, jak se k tomu postavit. První den byl hodně náročný. Třeba hygiena pro mě byla hranice, kterou jsem se musel naučit překročit. Ale když víte, že to, co děláte je správné, tak není nic co byste nezvládl.

Jak si myslíte, že naše společnost vnímá vaši profesi?

Já jsem obecně ze společnosti zklamaný. Jsme bohatá, prosperující, společnost, žijeme v požehnané době a i když se zdravotní a sociální péče v nějaké míře týkají každého, nedáváme do ní odpovídající prostředky. Když vidím, jaké prostředky jsme měli ve státní správně a co to bylo za práci, je to nesrovnatelné. Prostředky plynou jinam, než by měly a přitom ten skutečný život se odehrává tady.

Co je ten největší předsudek o vaší práci, se kterým se setkáváte?

Že je to smutná práce. Ale tak to vůbec není. Radost patří i do posledních chvil člověka. Podobně jako hinduisté i já jako křesťan vnímám smrt jako přerod na druhou stranu. A věřím, že smrtí nic nekončí. Smrt je oslava. Ve chvíli smrti padají masky. Můžete 80 nebo 100 let něco předstírat a hrát svoje hry, ale v okamžiku smrti se pozná, jaký opravdu jste. Jestli jste plný lásky, jak jste celý život tvrdil, nebo ne. Smrt je chvíle pravdivá jako žádná jiná.

Vzpomínáte si na nějaký konkrétní, silný, příběh?

Měli jsme tady jednu paní, která když odcházela, tak jsem zašel pro kolegyni, se kterou se měly moc rády. Přišli jsme k ní do pokoje, sedli si každý na jednu stranu postele, vzali ji za ruce a začali se za ni modlit. A já jsem hodně vnímavý řekněme na energie. A cítil jsem opravdu velkou tíhu. Takovou, že mě rozbolela hlava, bylo mi fyzicky špatně a říkal jsem si, že to vůbec nedám. Ale nechtěl jsem to vzdát a zkusil jsem se za ni modlit ze srdce. Nejvíc jak jsem to dokázal. A vnímal jsem, že i moje kolegyně dělá co může. Dlouho se nic nedělo, pořád taková tíha a temnota. A pak, v jeden okamžik, jako by někdo rozhrnul závěs a vnímal jsem světlo. Nádherné světlo. A všechno se proměnilo. Když jsme pak s kolegyní vyšli ven, shodli jsme se, že jsme oba cítili ve stejnou chvíli totéž. Pro mě to byl zázrak a důkaz, že když se za někoho modlíte ze srdce a on to přijímá, tak mu skutečně můžete pomoci. Do té doby jsem si to myslel, od té doby to vím.

Dokázal byste říct, v čem vám tahle práce změnila život?

Změnila mi život zásadně. Především nedělám práci pro práci. A vím, že když ji budu dělat srdcem, tak můžu lidem skutečně pomoci a oni mně. Je to vzájemné. Moje práce je důležitá, potřebná a dává smysl. A za to jsem moc rád.

Kdybyste měl moc změnit jednu věc na vaší profesi, co by to bylo?

Přál bych si, aby do téhle sféry šlo tolik prostředků, aby si mohli dovolit ji dělat lidé, ze kterých cítíte, že ji dělají rádi a ne lidé, kteří ji mají jen jako znouzectnost. 

🟧