Před pár lety byla Gabriela ženou, která pracovala v pizzerii a o sociální sféře příliš velké povědomí neměla. Až vážná diagnóza její matky proměnila její pohled na život a z pizzařky se stala profesionální pečující v karvinském domově pro seniory.
Foto: MILA
Jak jste se k téhle práci dostala? A jak dlouho ji vlastně děláte?
Dělám ji devět let a dostala jsem se k ní proto, že moje maminka onemocněla Alzheimerovou chorobou. Tehdy ještě nebyla taková osvěta jako je dnes, takže jsme v tom tápali, hledali možnosti, získávali informace. Rozhodla jsem se, že si udělám kurz pracovníka v přímé péči, protože jsem potřebovala pochopit, co nás čeká. Můj otec odmítl dát mámu do domova seniorů a dohodli jsme se, že se o péči budeme v rodině dělit.
Jakou práci jste dělala předtím, než jste šla pečovat?
Pracovala jsem v restauraci. Pekla jsem pizzu. Zdravotní stav mojí mámy se začal zhoršovat v době, kdy jsem byla na mateřské dovolené a tak jsme se s manželem dohodli, že zůstanu doma déle a budu se o mámu starat a pomáhat jí. Chodili jsme za ní každý den ráno se synem, ona si s ním pohrála, já jí pomohla s hygienou a takhle jsme to lepili. Že se děje něco opravdu vážného nám došlo ve chvíli, kdy byla s malým v kočárku sama venku v parku a ztratila se. V parku, kam chodila čtyřicet let. Když přišla domů, přiznala nám, co se jí stalo. Popisovala to jako pocit, kdy se jí na dvě minuty v hlavě vypne. Jenže v té době už za sebou měla několik mrtviček a my jsme si mysleli, že tohle je příznak další. Když jsme se dozvěděli, že je diagnózou Alzheimerova nemoc, udělala jsem si zmíněný kurz a nastoupila sem do domova na praxi. A zjistila jsem, že mě tahle práce baví, a že se už nechci vracet do restaurace a plácat tam pizzu. Pravda ale je, že je mě překvapilo, jak náročná pečovatelská práce je. Nejen fyzicky, ale i psychicky.
To znamená, že jste se starala o maminku, ale zároveň jste se učila pracovat u lidí s demencí. Neděsilo vás, když jste viděla, jak bude i její příběh pokračovat?
Děsilo. A když jsem pochopila, co nás čeká, dávkovala jsem otci a sestře informace postupně. Péči jsme měli rozdělenou. Každý si vzal to, na co se cítil. Mně třeba nevadila hygiena, tak jsem si jí vzala na starost. Sestře naopak vadila, tak se starala o vaření a jídlo. Komunikaci s lékaři jsme si střídali. Poslední dva roky života ale strávila tady v domově. Už to nešlo zvládat doma a psychiatrička nám řekla, že jsme naprosto vyčerpaní, a že se brzo stanou pacienti i z nás, pokud s tím něco neuděláme. Nakonec tedy i táta souhlasil, že ji sem přestěhujeme.
Co pro vás bylo v péči o mámu nejtěžší?
Vidět, jak se jí mění osobnost. Jak se z té stydlivé dámy na úrovni stává někdo, kdo se klidně mezi lidmi třeba svlékne, protože ho ovládají jeho pudy. Byly dny, kdy jsem jen přišla, dívala se na ni a během pěti minut odešla, protože jsem ji nechtěla takhle vidět. Nezvládla jsem tu situaci. Můj táta za ní v domově nebyl nikdy. Bral to jako selhání, že se o ni nezvládl postarat. Nakupoval jí, posílal jí dárky, každý týden se ptal, jak se jí daří, ale nedokázal sem za ní přijít.
Jaké to pro vás je teď, když už maminka nežije, a vy stále pracujete v tom samém zařízení a staráte se o lidi se stejnou diagnózou jako byla ta její?
Je to pro mě jednodušší, protože už mě se to netýká osobně. Už to není moje máma o koho se starám. Ale přesto lidem dávám svoje srdce a pečuji o ně tak, jak bych chtěla, aby bylo pečováno o moji mámu. Naplňuje mě to a dává mi to smysl.
Dá se říct, že vám péče o mámu, i přes svou náročnost, také něco dala?
Určitě. Když jsem se o ni začínala starat, tak jsem nevěděla nic. Neměla jsem zkušenosti. Ale postupně jsem je získala a všechno to, co jsem se naučila, můžu teď předávat dál. Naučila jsem se vcítit do lidí v podobné situaci, chápu jejich bolest a jsem ráda, že jim můžu předávat to nejlepší, co jsem díky mámě a péči o ni objevila a získala. Vůbec jsem třeba netušila, jak trpělivá jsem.
Co vám pomáhá, abyste ve vaší práci nevyhořela?
Moje rodina. To, že přijdu domů a je tam klid a pohoda.
Když zmiňujete rodinu, zeptám se, jakou roli hraje rodina při péči o někoho blízkého?
Pro rodinu je někdy těžké dívat se na to, jak se jejich blízký proměňuje a jeho zdravotní stav zhoršuje. A chápu, že sem někdy rodiny přestanou chodit úplně, protože to nezvládají psychicky. Navíc každý z nás má i další náročné životní situace, které musí řešit. Ale věřím tomu, že když je rodina a komunikace mezi nimi funkční a vztahy zdravé, že se to vždycky nějak nakonec zvládne. Domov seniorů není o tom, že tam svého blízkého dáte a vyřešeno. Rodina má fungovat jako rodina i dál. Třeba náš syn sem za babičkou chodil pravidelně. Viděl, jak se k ní chováme nebo, že jí třeba dáváme napít, když nám naznačí, že má žízeň. A jednou, to mu bylo asi sedm, jsme tady byli na návštěvě, pomalu jsme se chystali k odchodu a on si všiml, že babička ukazuje, že chce napít. A on šel a to pití jí podal. Přirozeně dělal to, co viděl u nás.
Zmínila jste, že se lidé občas vyhýbají návštěvám svých blízkých, protože je trápí výčitky. Existuje nějaká rada, jak je překonat?
Dát tomu čas. Nenutit se do ničeho a vyčkat, až budou mít sílu a zkoušet to třeba postupně. Opravdu nemá smysl nic lámat přes koleno, protože když se budete nutit, stejně z vás ta správná energie nebude vyzařovat. Abyste energii na zvládnutí náročné situace měl, musíte ji mít kde nabrat. A určitě ji nezískáte tím, že si budete v rodině vyčítat, že někdo chodí na návštěvy méně než ten druhý. Když se na to někdo necítí, nedonutíte ho. Jediné, co může pomoci, je rodina, která funguje a která vám pomůže postupně odvahu a sílu získat.
Kdybyste mohla na pečovatelské práci a podmínkách pro ni změnit jednu věc, co by to bylo?
Mrzí mě, že si lidé myslí, že pečovatelka je holka pro všechno. Přitom pečovatelka je někdo, kdo je tady pro vaše rodiče a tráví s nimi víc času než vy. Celé dny. Jsme tu pro ně, dáváme jim energii ze sebe. Kdybych mohla něco změnit tak to, aby nás bylo víc. Protože kdyby nás bylo víc, mohli bychom zpomalit. Někdy si přijdu jak robot.
Co byste si přála, aby se lidem vybavilo, když se řekne pečovatel/ka?
Světlo. Světlo na konci tunelu, protože rodiny, které péči řeší, se často cítí být v tunelu a trápí se, je to pro ně náročné. Přála bych si, aby v nás viděli někoho, díky komu mohou žít dál svůj život na straně jedné a vědět, že je o jejich blízké dobře postaráno na straně druhé.
Kdybyste měla vyjádřit, co to znamená pečovat, co byste řekla?
Péče je podaná ruka a samotný dotyk pro mě má veliký význam. Když jste malá, rodiče vás vedou za ruku. Když dospějete a najdete si partnera, vodíte se s ním za ruku. A ve stáří svou mámu, když odchází, taky držíte za ruku. Ruka je symbol a dotyk je předaná energie.
🟧
Gabrielou to nekončí. Přečtěte si další příběhy lidí, kteří se vydali na cestu pečovatelské profese. >>>
📻
Poslechněte si podcast Hořím na webu mujRozhlas. Uslyšíte v něm rozhovory s odborníky na téma péče o seniory a rozhovory s pečovateli z knihy Hořím.
🧡
Pracujeme na tom, aby byli spokojeni senioři i pečující. Podpořte naši práci na Darujme.cz.
Děkujeme.