Pečovat je skoro stejně náročné jako pracovat na šachtě

Jak dlouho tady pracujete, Tondo?

Rok a čtyři měsíce.

A proč jste se rozhodl právě pro pečovatelsku profesi?

Když mě po šestadvaceti letech propustili ze šachty, tak jsme od projektu Nová šichta dostali možnost rekvalifikace. A já jsem si vybral pečovatelství. Věděl jsem, co to obnáší, protože mám tchyni o berlích, máma skončila na vozíku a ještě se staráme o švagrovou, která je nechodící. Říkal jsem si, že nechci do fabriky, protože dřiny už jsem měl dost. Ale dřina je nakonec i tady. Nechápu, proč se říká, že je pečovatelství ženská práce. Je to náročné skoro jako na šachtě. Tam taky pořád zvedáte, fyzikální zákony jsou stejné.

Narazil jste u sebe, co se týče péče, na nějaké limity? Na něco, co jste si řekl, že nezvládnete?

Zatím naštěstí ne. Věděl jsem třeba, že budu muset lidi omývat a přebalovat, ale to mi nevadí. Byl jsem na to připravený díky zkušenostem z rodiny. Možná ta první setkání s úmrtími, to pro mě bylo náročné. Úplně první byla paní, pro kterou byla smrt spíš vysvobozením. Druhé úmrtí bylo horší. Ten pán mi skoro umřel v náručí, krátce po tom, co jsem mu pomáhal s obědem. Odešlo mu srdíčko a byl konec. Bylo to rychlé, netrápil se, ale i tak to bylo těžké. Musíte to rozdýchat, srovnat si vše v hlavě, přemýšlíte. Chvíli trvá než situaci přijmete.

Když umře klient, ke kterému jsem měla blízko, tak za něj večer zapálím svíčku, poděkuji mu a popřeji, aby mu bylo dobře. Je to můj rituál, kterým si příběh uzavírám. Máte i vy svůj rituál?

To je dobré! To nemám. Já si spíš otevřu pivko, chvíli na toho člověka myslím, a pak si řeknu třeba: „Boženko, na zdraví!“

To je ale taky rituál! A krásný. Co vás na práci pečovatele baví nejvíc, Tondo?

Mě baví všechno, opravdu. Až mě překvapilo, jak moc mě tahle práce nabíjí. Víc než jsem čekal! Musel jsem se naučit jiný přístup než na šachtě. Musel jsem si uvědomit, že i lidi, kteří mají pokročilou demenci, mě vnímají. Učil jsem se přizpůsobit své chování. Nejde to hned, musíte postupně.

Vzpomenete si na něco, z čeho jste měl strach, než jste nastoupil do práce?

Z manipulace s klienty, z polohování a tak podobně. Ale i to jsem se postupně naučil. Spíš jsem si na začátku říkal: „Ježišmarja, co tam budeš s tolika ženskýma dělat?“ Ještě s tím mým slovníkem, který mi zbyl z šachty. Ale nakonec je to úplně v pohodě, máme dobrý tým, s holkama je sranda.

Po práci na šachtě se vám nestýská?

Nestýská, ale vzpomínám na tu dobu v dobrém! Říkám, že práce na šachtě má svou poezii. Je tam jiný styl komunikace. Je to prostředí, ve kterém se musíte 100% spolehnout na druhého, věřit si. Tam se ukazuje, jaký má kdo charakter.

Jaké to vlastně bylo, když vám řekli, že po tolika letech končíte?

Byl jsem v šoku. Nevím, podle jakého klíče ty výpovědi rozdávali, ale měli jsme pocit, že to tahají z klobouku. Byl to náhodný výběr. Později mi přišel domů dopis, že si váží mojí práce a odpracovaných let a abych se vrátil. Uvažoval jsem o tom asi pět minut, hlavně kvůli penězům, protože tady je o hodně méně. Ale nakonec jsem se rozhodl, že už nechci do prostředí, kde je nebezpečí na každém kroku.

Když zmiňujete finance, plat horníka a plat pečovatele je diametrálně odlišný. Jak jste se s tím vyrovnal?

No musel jsem. Vadí mi to, ale musel jsem se naučit méně utrácet a změnit hospodaření. I tak chci u téhle práce zůstat. Maximálně pak někoho tady vystřídám na lůžku, ale měnit práci už nechci.

Kdybyste mohl na pečovatelské profesi změnit jednu věc, co by to bylo?

Určitě peníze. To, že vás to baví, je určitě plus, ale potřebujete peníze. Musíte se něčím živit.

Bonusem téhle práce je, že se toho o sobě člověk díky ní hodně dozví. Co jste se o sobě dozvěděl vy?

Že jsem empatičtější víc, než jsem si myslel. Pracuji na oddělení s lidmi s demencí a pokud s nimi chcete komunikovat, musíte je hodně sledovat. Snažit se vypozorovat, co vám chtějí říct. A musíte mít velkou trpělivost, tu jsem taky netušil, že mám. Jsem totiž docela výbušná povaha a když se mi něco nedaří, tak si zařvu. Ale tady se mi to ještě nestalo, možná jednou jsem zvýšil hlas na klienta, protože jeden pán napadl druhého a musel jsem zakročit. Ale že by mi tady ruply nervy, to se nestalo.

Jak byste chtěl, aby veřejnost vnímala vaši práci?

Lidi často řeknou, že to je přebalování. Asi proto, že to jim přijde ze všeho nejhorší. Musíte na to mít žaludek, o tom žádná, ale pečovatelská práce je hlavně o komunikaci a empatii. Klienti jsou rádi, když slyší vlídné slovo, když si uděláte čas si s nimi popovídat. Já si ho udělám vždycky, protože to je pro ně důležitější, než jakýkoliv dárek.

Věřím, že když se s nimi zastaví někdo jako vy, je to velká dávka energie. Pořád se smějete, jste pozitivní.

To jsem. Úsměv a dobrá nálada jsou nejdůležitější. Možná jsem takový i proto, že jsem si v životě sáhnul na dno. Moji rodiče propadli alkoholu, přišli o byt, nestarali se o mně a já jsem v sedmnácti skončil na ulici. Musel jsem se odrazit ode dna, srovnat si to v hlavě. Hodně mi pomohla moje bývalá tchyně. To byla super ženská, která mě vzala k sobě. Pak jsem si našel práci v dole a už jsem fungoval celých těch šestadvacet let. Tady v domově jsem taky spokojený a nabíjí mě to. Pomáhat lidem je naplňující.

🟧