Každá návštěva pomáhá

Gábino, jak vás napadlo stát se profesionální pečující?

Měla jsem zkušenost s péčí o těžce nemocné rodiče. Maminka měla rakovinu a táta Alzheimerovu nemoc. Oba zemřeli doma a já jsem pochopila, že pečovat má smysl. I když moje první reakce po jejich odchodu byla, že bych péči nikdy nemohla dělat jako práci. Ale po dvou letech si mě stejně přitáhla.

Jaké pro vás bylo, když jste najednou začala potkávat lidi, kteří na tom byli podobně jako předtím vaši rodiče?

Začátky byly hodně těžké. Spousta lidí měla diagnózy jako moji rodiče a neustále se mi tak připomínali. Časem si ale zvyknete a začnete vnímat především to, že jsou lidé rádi, když u nich někdo je a drží je za ruku.

Pracujete tady třetím rokem. Vzpomenete si ještě jaká byla vaše očekávání od téhle práce a jak se lišila od reality?

Dřív jsem si myslela, že pečovatel je někdo, kdo jezdí s klienty na výlety. Nastoupila jsem v době covidu, takže o to to bylo náročnější.

Co byste si přála, aby se lidem vybavilo, když se řekne pečovat?

Přála bych si, aby lidé vnímali, že profesionální pečující mnohdy nahrazuje lidem rodinu, protože je řada klientů, za kterými nikdo nechodí. A přála bych si, aby přání klientů bylo vždy na prvním místě a respektovalo se.

Zmínila jste rodiny, které moc nechodí na návštěvy. Proč si myslíte, že to tak je?

To nevím. Někdy mám pocit, že si lidé myslí, že když je někdo v domově seniorů, tak veškerá péče je povinností personálu. Ale role rodiny je hlavně v tom, aby svému blízkému pomohli zachovat vazbu na jeho dřívější život. Rodina musí vědět, že každou návštěvou pomáhá.

Co vám práce profesionální pečující dává?

Dává mi pocit, že jsem potřebná.

🟧