MARIE HÁJKOVÁ: V domově žiju novou etapu

Kdy vás poprvé napadlo, že by bylo lepší žít v domově seniorů?

To už je možná deset let, bylo mi sedmdesát devět. Tehdy jsem říkala mužovi: „Svatobore, já tam dám žádanku. Hájkovi mají špatné srdíčko, může se ledacos stát, tak abychom měli trošičku jistotu. A abychom netrápili děti, aby se o nás nemuseli starat.“ Měla jsem pocit, že by to bylo zodpovědné. Ale on to odmítl a já jsem ho jako vzorná manželka poslechla a už jsme se k tomu tématu nikdy nevrátili.

Řekl vám tehdy, proč to odmítl?

Měli jsme se hodně rádi a žili jsme opravdu spolu. Myslím, že se bál, že kdybychom se odstěhovali do domova seniorů, začne mě ztrácet. Vždycky mě rád viděl okolo baráku nebo na zahrádce a asi se bál, že by o tohle přišel.

Jak jste spolu byli dlouho?

Vdávala jsem se v roce 1951, byla jsem hodně mladá. A byli jsme spolu celkem sedmdesát let. Teď jsou to čtyři roky, co odešel, bylo mu osmdesát osm. Odešel doma, ve spánku a byla jsem šťastná, že ho nic nebolelo a že se netrápil. To, že se netrápil, mi pomáhá to překonat.

Jaké to je, když vám po tolika letech odejde partner?

Strašné. Kdyby mně tehdy někdo řekl: řekni mi malou násobilku, možná bych ji ani neuměla. Svět se člověku úplně sesype a to, co zůstává, je strašné prázdno. Prázdno, který nejde ničím zaplnit.

V tu dobu jste se rozhodla, že byste chtěla žít raději v domově seniorů, než doma sama?

To taky. Ale bylo to tak, že jsem jeden den uklidila celý barák, šla si sednout do kuchyně na pohovku a sedla jsem si špatně a upadla jsem. Jen to křuplo. Zlomila jsem si nohu, stehenní kost, a musela na operaci. Bohužel to bylo to v době, kdy začal ten největší covid a já ho v té nemocnici dostala. Ale jaký! Myslela jsem, že umřu a v té nemocnici jsem nakonec zůstala skoro čtyři měsíce. Až na Vánoce si pro mě syn přijel a u něj jsem pak byla sedm měsíců. Ale syn i snacha chodili do práce, já tam byla pořád sama. Tak jsem jim řekla: „Víte co, děti, mně je smutno, já půjdu do toho domova.“ Byli na mě hodní, všechno mi zařídili, ale já tam nemohla být sama. Syn říkal: „Dobře mami, Ivanka se na to zeptá, jestli mají místo.“ A naštěstí měli a vzali mě už za měsíc. Bylo to rychlé.

Měla jste z toho stěhování nějakou obavu?

Vůbec. Já jsem se dokonce těšila.

Na co jste se těšila nejvíc?

Na to, že nebudu sama a budu mít společnost. Já jsem sice docela samotář, nepotřebuji okolo sebe pořád někoho, ale přesto jsem se na lidi těšila. Přijeli jsme, všechno se vybalilo,, syn se rozloučil, jel domů a já tady zůstala.

Vzpomenete si, jaký to byl pocit, když jste tady byla nová?

Zprvu jsem si nemohla zvyknout, protože jsem měla původně pokoj, na kterém jsme byly tři a já byla jediná, která chodila, takže jsem ostatním ještě pomáhala. Teď už mám pokoj sama pro sebe, o který jsem si zažádala, a jsem tady šťastná. Je to můj domov. Pamatuji si, že když jsem přišla, na chodbě jsem viděla paní, která dřív bydlela dvě ulice ode mě. Ona se na mě usmála, já se usmála na ni a už jsem věděla, že to bude dobré. A dodnes je.

Neumím si představit jaké to je, když se člověk rozhoduje, co si vezme a nevezme s sebou, protože celý svůj život do domova seniorů přestěhovat nemůže. Jak jste si věci,které chcete s sebou, vybírala vy?

Tak to vám řeknu úplně jasně a stručně. Nevybírala jsem si vůbec a nic jsem si brát nechtěla. Mám tady akorát křesla, která miluju, stolek a oblečení, jinak nic. Ukončila jsem jednu etapu a našla si druhý domov, kde jsem ráda. Na to se mě vždycky ptá vnuk, když přijede, jestli jsem tady šťastná. A opravdu jsem. Už dva roky.

Když říkáte, že vaším stěhováním skončila jedna etapa, co si pod tím mám představit? Co skončilo?

Když jste doma, se svým mužem, můžete se kdykoliv pohladit, dát si pusu. Jste si blízko. Pamatuju si, jak jednou seděl Svaťa u oběda, díval se na mě a říkal: „Víš, proč tě mám tak rád? Protože umíš krásně stárnout.“ A to už bylo v době, kdy jsem nebyla žádná Lollobrigida! Nebo když jsem šla z koupelny a on už ležel v posteli, vždycky mě obejmul a řekl: „Tak pojď, ty můj voňoušku,“ protože jsem voněla mýdlem. Tohle všechno skončilo.

To jsou krásné vzpomínky. O to těžší možná může být si na tu novou etapu zvyknout. Myslíte si, žeje potřeba se na stěhování do domova seniorů nějak připravovat?

Možná to někdo potřebuje. Já nevím. Byla tady jedna paní a ta pořád chtěla domů. Pořád to opakovala. Já se jí nedivím. Ale já jsem to zvládla. Vždycky jsem se uměla s životem poprat.

Nikdy se vám po původním domově nezastesklo?

Ani jsem se tam od té doby, co jsem tady, nešla podívat. Ale nemyslete si, já to tam miluju! Zavřu oči a všechno vidím. Jak jdu po chodbě, po pokojích. Říkala jsem si: Holka, nechoď tam, byla bys smutná a nestojí to za to. Tady máš druhý domov a máš ho ráda. Nikdy jsem neřekla, že bych chtěla zpátky.

Uměla byste mi říct, v čem se nejvíc liší život, který máte tady, od života, který jste měla doma?

Na každodennost si člověk zvykne. Ale vzpomínám třeba na Vánoce, nebo na oslavy narozenin, které jsme dělali. To už nezažiju a to mně chybí. Nebo bych si ráda zašla do divadla, ale to nejde. Někdy mi chybí i to, že nemůžu něco uvařit nebo upéct. Já pekla každou středu a každou sobotu! 

Když zmiňujete jídlo, vždycky si říkám, že by mi vadilo, že si v domově seniorů musím vybrat oběd s týdenním předstihem a nemůžu si dát ten den na co mám zrovna chuť.

Na snídani dostaneme všichni to samé a oběd si vybíráme ze dvou jídel.

To ano, ale já bych nevěděla, na co budu mít za týden chuť.

To já taky nevím, ale vždycky si na to jedno jídlo musíte chuť udělat.

Chutná vám tady?

Já sním všechno. Ale každou chvíli v jídelně slyšíte, že někomu něco nechutná. Moc papriky, moc soli. Když už reptají moc, tak jim říkám: „Holky, a vy jste vždycky uvařily všechno dobře?“

Vy máte šťastnou povahu.

Mám. Taky mi to říkají. A přitom jsem Beran.

Říkala jste, že tady žijete dva roky. Už jste se dostala do situace, kdy se vám něco nelíbilo nebo vám něco vyloženě vadilo?

Možná by mi mohlo i něco vadit, ale nedávám to najevo. Já to přijímám, jak to je, ale možná to taky není dobře. Mám zkrátka takovou povahu, že se nad věci dovedu povznést. A taky vím, jak to mají sestřičky těžké. A jsou moc hodné. Jednou jsem plakala na zahradě a přišla sestřička, kterou jsem ani neznala, protože slouží na jiném patře. Viděla, že jsem smutná a zeptala se mě, co se mi stalo. A já že nic, že mám jen špatný den. A ona mě objala, postiskala a řekla: „To bude zase dobré“. A bylo. A představte si, že pak jela na dovolenou do Prahy a když se vrátila, donesla mi krabičku a v ní byl krásný hrnek na čaj a ještě mi dala korálky pro štěstí. To mě tak překvapilo! Ne že mi něco dala, ale že si na mě v té Praze vzpomněla. Za to jsem jí byla vděčná. 

Co je podle vás nejdůležitější vlastnost pečovatelů?

Láska. Láska a trpělivost s těmi starými lidmi. Tady na patře slouží všichni rádi, protože se o sebe ještě postaráme, na těch jiných patrech je to horší.

Jaké pro vás je, když potkáváte lidi, kteří jsou na tom zdravotně špatně nebo jen leží? Z toho bývá úzko i mladým lidem.

Když s kamarádkou Věrou vidíme někoho, kdo už jen leží, říkáme si, že bychom to nechtěly zažít. Ale to od sebe musíte rychle odehnat. Jako když máte v rybníku špinavou vodu. Jenže, říkám si, jednou to přijít musí. Zatím se o sebe ještě postarám sama. Tady nám uvaří, uklidí, ale hygienu a všechno ostatní si dělám sama.
Jednou jsem tady v pokoji spadla, podívala se nahoru a říkám: Když jsi mě vysvobodil, abych tady ještě zůstala, tak mi teď pomoz, abych se aspoň udržela na nohou.

Máte ze stárnutí a z toho, že člověku ubývají síly, strach?

Strach nemám, ale nechtěla bych dopadnout tak, že budu jenom ležet a počúrávat se. Když jsem byla v nemocnici s covidem a nemohla ani chodit na záchod, přebalovali mě. Ležela jsem, měla zavřené oči a říkala si: Ježiš, je tohle vůbec možné? Bylo mi z toho úplně špatně. Ale byl tam takový šikovný kluk, pořád u toho něco vyprávěl a nakonec jsem si toho ani moc nevšimla a bylo to raz dva hotové.

Jak jste si vlastně představovala stáří, když jste byla mladá?

Myslela jsem si, že budu až do smrti doma se svým mužem a neuměla jsem si představit, že bych žila jinde. Ale když to začne být aktuální, člověk to začne vnímat úplně jinak.

Co vás na stáří nejvíc překvapilo?

Překvapilo mě, jak se mladí lidé od starých odtahují. To mě hodně překvapilo a někdy mě to bolí. Ale nechci si stěžovat.

A co vám dělá největší radost?

Když se narodí někdo do rodiny. Teď se mi narodila další pravnučka. Nebo mám radost, když přijede vnuk Jiří. To je tak hodný kluk! Mám ho strašně ráda a on mě. Vždycky, když odchází, obejme mě a řekne: „Mám tě moc rád, sokolko.“ 

🟧

Marie Hájková (1933)

Narodila se ve Zlíně. Vyrůstala u prarodičů. V osmnácti letech se odstěhovala za manželem do Třebíče, kde žila celý život. Pracovala nejprve jako modelářka obuvi a v Třebíči pak ve společnosti Elitex, která se věnovala výrobě pletacích strojů. Nyní žije v domově seniorů v Třebíči.