Zdroj: soukromý archiv
Karolína Puttová v Mile vede všechno, co se týče naší práce v zařízeních pro seniory. Po roce jsme si spolu povídaly o novinkách z terénu, o péči, její podstatě, profesi sociálního pracovníka a také o kurzech, které tento rok chystáme nejen pro profesionální pečující, ale také pro veřejnost.
Karolíno, od té doby, co jsme spolu mluvily naposledy, se událo dost změn. Na práci v zařízeních už nejsi sama…
A to je skvělá změna. Lenka Tehrany má 13 let zkušeností z přímé práce v sociálních službách, třeba ze Sue Ryder, kde byla vedoucí péče. Má díky tomu zažité situace z běžného provozu. A zároveň je vědkyně. Díky tomu všemu má nadhled a dokáže vnímat komplexně. Radek Kratochvil má zas dvacetiletou zkušenost z péče o zaměstnance, kterou v Mile chápeme jako extrémně důležitou. V domovech seniorů ale péče o zaměstnance často chybí nebo ji v omezené míře poskytují vedoucí. Díky Radkovi mají zařízení možnost vidět, jak je možné péči o zaměstnance dělat, a proč je důležitá nejen ve firmách. Také jsme nově vyzkoušeli individuální koučování pečovatelů.
Vzpomeneš si na AHA moment, který se ti s Milou v roce 2023 stal?
Když jsme připravovali kurzy pro letošní rok a mně došlo, že mohou být užitečné i pro lidi, kteří se té profesi věnovat nebudou, ale potkají se s péčí v osobním životě. Neznamená to, že všichni budeme vyměňovat inkontinenční pomůcky, ale dost možná budeme vybírat svým nejbližším dostupné sociální služby. A to je peklo. V tom se běžně člověk nevyzná. Fakt, že na některý kurz budou moct přijít ti, kteří jednou budou sociální služby potřebovat pro svoje rodiče nebo pro sebe i ti, kteří v nich budou pracovat, mi připadá jako skvělá šance péči z obou stran kultivovat. Může to pomoci pochopení, vzájemné komunikaci na úrovni klient, rodina, sociální služba.
Naše kurzy jsou jiné. Jsou plné péče.
Kurzy jsou určené pro každého, kdo se chce zlepšovat ve své pečovatelské profesi. Máme kurz pro vedoucí, aby se neztratili v záplavě nároků, které na ně svět klade. Pečovatele provedeme individuálním plánováním, které jim může velmi usnadnit každodenní pracovní nálož. Zájemci si mohou na vlastní kůži vyzkoušet, jakou sílu má obyčejný dotek v metodě Namaste care.
Dal by se z tvého pohledu minulý rok zhodnotit, říct, co se povedlo, co jsme posunuli?
Největší posun je právě rozšíření nabídky kurzů. Dá se říct, že naše kurzy jsou esencí toho, co jsme v zařízeních pro seniory během 3 let všech spoluprací zažili, pochopili, posbírali.
Přibyl kurz pro vedoucí, který má tři části a ty vnímáme jako klíčové. První se věnuje péči o zaměstnance – celému životnímu cyklu od nástupu, přes rozvoj a vzdělávání až po ukončení pracovního poměru. Druhá se zaměřuje na komunikaci věnuje se zpětné vazbě, která je pro vedoucí zásadní. Poslední a neméně důležitou částí je vlastní sebepéče. Protože když má člověk pečovat, je jedno, jestli o klienty nebo o tým, musí na to mít sám dost sil.
Obrovská novinka je kurz pracovníka v sociálních službách, který už brzy nabídneme. O kurzech pracovníka v sociálních službách je slyšet hodně, často se mluví o tom, jestli 150 hodin na kurzu lidem vůbec stačí k tomu, aby tu práci mohli pojmout. V rozhovorech, které jsme dělali v rámci projektu stavěného jako human centered design, velmi často zaznívalo, že kurz pracovníka v sociálních službách je úplně k ničemu. Že lidem, co ho absolvovali, vůbec nic nedává. Přitom ho musí absolvovat každý bez potřebné kvalifikace. Lidé, se kterými jsme o tom mluvili volali po větší interakci, srozumitelnosti, návaznosti na praxi, aby to nebyla jen teorie. To v nás silně zarezonovalo a řekli jsme si, že ten kurz postavíme, ale tentokrát jinak. Vzali jsme si ke stolu lidi, co s námi spolupracují, mezi nimi pečující z knihy Hořím kolegyně Simony Bagarové, a ptali se jich, jak by si ten kurz představovali, kdyby ho stavěli oni a co by tam potřebovali říct jako lektoři. A máme obrovskou radost, že tři z nich to tam opravdu i řeknou, protože budou na kurzech lektorovat – Jana, Dana a František.
Náš kurz přitom splňuje všechny zákonné povinnosti, ale zároveň ho připravujeme tak, aby dával co největší smysl a přinášel radost. Dám příklad: V zařízeních se řeší individuální plány a ty jsou často brané jako formalita. Jenže když se na individuální plán začnu dívat jako na nástroj, který mi pomáhá provázet klienty jejich životem v zařízení tak, aby byli spokojení, uvědomím si, že je to extrémně důležitá věc. Místo pocitu, že to je formalita nastoupí chuť zamyslet se nad tím, čím lidi, o které se starám, potěším. Když začneme přemýšlet takhle, dojde nám, že často potřebují úplnou maličkost. Třeba jim přináší obrovské uspokojení potkat děti nebo pozorovat ptáky. A tak se stane, že člověk, kterému na balkon pořídíte krmítko, bude najednou uspokojený, šťastnější. I když krmítko jako cíl nezní nějak pompézně, může žití posunout na lepší, veselejší úroveň a opravdu odpovídá velikosti světa, ve kterém člověk v tu chvíli žije, což je prakticky velikost jeho pokoje. Najednou to není individuální plán, je to plán pohody. Plán, jak dělat člověka šťastnějším. A sociální pracovník, který ten plán s pomocí týmu tvoří, je de facto uznán jako expert na klientův život.
Když třeba vidím knoflík, kamínek, zdánlivou hloupost, co nikdo nepotřebuje, vezmu ji mladší dceři, protože je taktilní typ a sbírá, třídí, má svoje poklady. Přitom vím, že starší by tohle nezaujalo, potřebuje ode mě něco jiného.
Přesně o tom mluvím. Vzpomněla jsem si na jednoho pána, co pečoval v hospici. Víš, jak poznali, u kterého klienta už byl? Podle toho, že ve váze v pokoji byly čerstvé kytky. Ten úsměv… Udělat pro klienta něco, co ho vyvolá, je nejvíc. Není důležité co pečovatel s klientem dělal, ale jak se u toho jeden i druhý cítil. Člověk se často sedře na velkých věcech, přitom úsměv zvedne hladinu hormonů štěstí daleko účinněji než vyřešení všech velkých problémů světa.
Zajímalo by mě, jak se ve svojí pozici cítíš po těch 5 letech? Dá se přece říct, že i ty pečuješ. O ředitelky a ředitele, vedoucí, pečující…
To je pro mě určitě téma a vážně mi moc pomohlo, že přišla Lenka a že přišel Radek. Budu mít díky tomu možnost víc se věnovat metodické práci, která je mi velmi blízká. Určitě budu dál pokračovat i s prací přímo v zařízeních, těším se na to. Ale možnost, věnovat se i něčemu jinému, zaručuje, že se budu těšit i dál.
S Milou se snažíme o to, aby se o profesionálních pečujících i seniorech mluvilo s respektem a tak, aby pečovatelská profese získala prestiž, jakou si zaslouží. Daří se to přenést přímo do zařízení?
Vedeme o tom debaty. Prestiž péče začíná u každého pečovatele, který si sám o své práci začne myslet, že je prestižní a důležitá. To se snažíme pečovatelům i vedení domovů předat. A chceme, aby tenhle postoj zaujímala i veřejnost a došlo jí, jak náročnou a úctyhodnou práci pečovatelé dělají. A roli hrají samozřejmě média, která tím, jak o péči a stáří píšou a informují, zásadně ovlivňují veřejné mínění. Jsem ráda že vznikl manuál pro všechny, kdo chtějí o stáří a péči informovat s respektem. Nejen novináři díky němu můžou dbát na to, aby publikovali obsah ve formě, která povolání profesionálních pečujících posílí. Vnímám i to, jak důležitá je osvěta v oblasti péče a jsem ráda, že Mila tím směrem jde. Když jdu do domova a pečující se najde v tom, co napsala Simona v Hořím, nebo co řekla v reportáži, to je prostě nejvíc. Vidím, že lidi z péče vnímají, že o nich víme, že mají zastání. To je velká věc. Byla bych moc ráda, kdyby péče hrála hlavní roli třeba v seriálech, dostala se do běžného mediálního života. Péče a pečující tam patří. Myslím, že to potřebují a poskytuje jim to úlevu. Vědomí, že je vidíme.
Občas v Mile řešíme, jak je smrt komunikačně vděčné a populární téma, zatímco péče zatím tolik lidí nezajímá. Proč myslíš, že to tak je?
Smrt je velká, má velké finále a pak je konec. Péče konec nemá. V kontextu naší výkonové doby nemá péče výsledek, na který jsme zvyklí. Narozdíl od smrti nemá mystérium. Vyměňovat den po dni inkontinenční pomůcky, nosit čaj a být s tím člověkem není mystérium. Péče je vyčerpávající, může trvat roky, desítky let a jen těžko si můžeš síly rozložit, protože zkrátka nevíš, na jak je to dlouho. Samozřejmě záleží na postoji pečujících, ale i když máš vztah k péči ten nejlepší možný, vždycky je to vyčerpávající činnost. Jsou chvíle, kdy je naplňující, ale vyčerpávající je každopádně.
🟧