Domov seniorů Drachtinka – Hlinsko

NA ČEM JSME SPOLEČNĚ PRACOVALI

Spolupráce byla zaměřena na podporu vedoucích týmů a ředitelky domova. Probírali jsme konkrétní pracovní výzvy a hledali možná řešení. Učili jsme vedoucí pracovnice jak dávat zpětnou vazbu laskavě a partnersky, jak delegovat úkoly a jak dělat náročná personální rozhodnutí. Probrali jsme time management, konkrétní triky a tipy v péči o zaměstnance a sílu toho vidět to dobré a nesoustředit se jen na negativní věci.

⬇️ Pokračujte dál na rozhovor s ředitelkou domova a sociální pracovnicí. ⬇️

ROZHOVOR S ŘEDITELKOU DOMOVA A SOCIÁLNÍ PRACOVNICÍ

Co se vám vybaví, když se řekne Mila?
Ředitelka:Mně se vybaví pomáhací proces, podpora, pomoc.
Sociální pracovnice: Kniha Hořím.

Kdybychom se vrátili úplně na začátek, vzpomínáte si, s čím jste do spolupráce šly?
Ředitelka: Měly jsme v úmyslu spojovat kolektiv a byly jsme utrápené z toho, že i když se snažíme komunikovat, pořád to nepadá na úrodnou půdu.
Sociální pracovnice: Měly jsme pocit marnosti, kdy jsme se pořád o něco snažily a efekt nepřicházel. Měly jsme pocit, že mluvíme jiným jazykem než naši podřízení.

Můžete popsat, co během naší spolupráce proběhlo?
Sociální pracovnice: Zaměřovaly jsme se na podporu lidí na vedoucích pozicích. Lenka pracovala se mnou (vedoucí sociálního oddělení), s vedoucí aktivizace, přímé péče, okrajově pracovala i s vedoucí zdravotních sester a s paní ředitelkou.

Zaměřili jsme se na naše kompetence, na uvědomění si, že jsou věci, které nezměníme. Že to, že hoříme my, neznamená, že budou hořet všechny naše podřízené. A že je důležité zaměřit se na to, co se nám podařilo, a vidět všechno to dobré, co je za náma.

Ředitelka: Naučily jsme se zaměřit se i na sebe. Chybělo nám uvědomění, že když člověk myslí na sebe, není to špatně. S Lenkou jsme se bohužel potkaly jen jednou, ale vím, že ne naposledy, nebo aspoň v to budu doufat.

Rozebíraly jsme konkrétní situace, se kterými jsem potřebovala poradit. Lenka mi například poradila, že by bylo fajn, abych si po každé těžké schůzce dala třeba patnáct minut pauzu, abych vše zpracovala a vydýchala. Musím říct, že předtím bych si to nikdy nedopřála. Vnímala bych to jako zbytečný prostoj. Teď si uvědomuju, že to tak není.

Nedávno jsme absolvovaly hodně emočně náročné setkání s rodinou a já jsem po něm všem kolegyním řekla, že si sedneme a dáme si patnáct minut na zpracování. Bylo moc zajímavé, jak se všechny usadily, vrátily zpátky na židle a vydechly. Leckdy prostě valíme a jenom odškrtáváme úkoly a zapomínáme na sebe.

To je skvělý příklad. Děkuju. Měli byste ještě nějaký?
Sociální pracovnice: Mně třeba naše spolupráce naučila víc delegovat, rozdělovat
si barevně úkoly, které před sebou tlačím. Lenka mě naučila pracovat s takzvaným samoforem. Od té doby dělím úkoly na ty, které hoří, musím je udělat já, na ty, které hoří, ale může je udělat někdo jiný, a na ty, které až tak nehoří a můžu je odsunout. Práce s time managementem sociálního pracovníka není jednoduchá.

Také jsme měli schůzku s celým týmem, na které jsme si pojmenovali, že dát si na dveře cedulku, že mám jednání nebo pracuju na metodikách a nemůžu se věnovat ničemu jinému, je hodně důležitý a legitimní požadavek. 

Pochopila jsem, že setkání probíhala často online. Jak to hodnotíte?
Ředitelka: Je to rychlé pro řešení věcí, které opravdu spěchají a nesnesou odklad. V okamžiku, kdy už se jde do hlubších vztahových věcí, které se moc nedají měřit, tak tam si myslím, že nic nenahradí osobní setkání. Mám to tak ověřené nejen ze spolupráce s Milou, ale i se jinými organizacemi.

Sociální pracovnice: Je to efektivní a rychlé, neztrácí se čas přejezdy. Účel to určitě splní, ale když bych si měla vybrat, tak vždycky budu radši za osobní setkání.

Také jsem slyšela, že máte zkušenost i s jinými typy podpory vedení v domově. V čem se lišíme od jiných přístupů a organizací?
Ředitelka: Je to úplně jiný systém vedení. Další typ podpory, který čerpáme, je hodně zaměřený na procesy. Lektorka tomu říká „čištění trubek“. Je vedený tak, aby si každý z těch řídících článků uvědomil svoji míru odpovědnosti a komu je povinován. Hodně se tam pracuje i s osobnostními rysy lidí, ale řekla bych, že Mila je jemnější.

Sociální pracovnice: Milu bych zaškatulkovala někam na pomezí supervize, coachingu, je to víc pečující přístup.

Kdybyste měly nějaké organizaci stručně popsat, co děláme, co byste řekly?
Ředitelka: Já už jsem se do této role dostala. Volal mi kolega z jiného domova, který v krátké době několikrát vyměnil vedoucí jedné své služby, a ptal se na Milu. Vřele jsem vás doporučila, protože byste mohli být přesně tou pomocnou rukou, kterou potřebuje. Řekla jsem mu, jakým způsobem jsme spolupráci s vámi uchopili my a že bych  spolupráci ráda dál rozvíjela v rámci širšího týmu.

A je něco, co byste třeba doporučili, abychom změnili?
Sociální pracovnice: Nic mě nenapadá. Jste naprosto flexibilní. Na vašem školení
Jak být dobrý vedoucí a nezbláznit se jsem viděla i další lektory a jak se perfektně doplňujete. Přijde mi ideální, když působíte v týmu, každý z vás má malinko jiný úhel pohledu a dokáže vypíchnout něco jiného.

To je skvělý postřeh, děkujeme. Poslední otázka: pochopila jsem, že naše spolupráce bude pokračovat, že se vám podařilo sehnat na ni sehnat peníze?
Sociální pracovnice: Přesně tak. Na doporučení Lenky se nám podařilo napsat projekt a získali jsme finance od ČEZu.

Ředitelka: Určitě chceme část z nich využít na další spolupráci s Milou. Už na začátku jsme mluvily s Lenkou o tom, že padesát hodin je skvělý začátek, ale že budeme chtít pokračovat, aby to mělo opravdu smysl.