Diakonie ČCE – středisko Praha

NA ČEM JSME SPOLEČNĚ PRACOVALI

Spolupráce byla zaměřena na skupinová setkávání s vedoucí pečovatelské služby a sociálními pracovnicemi, na kterých jsme se věnovaly například přijímání nového kolegy, systému porad, ale i komunikaci mezi kolegy a předávání informací. Setkání probíhala na bázi diskuze na určité téma s praktickými tipy. V rámci spolupráce probíhaly individuální konzultace, během kterých jsme se s vedoucí věnovaly delegování úkolů, ale i ohlédnutí za proběhlou prací v nové vedoucí pozici. Se sociálními pracovnicemi jsme probíraly konkrétní pracovní výzvy a hledaly možná řešení.

„V průběhu celé naší spolupráce jsem vnímala otevřenost a upřímnou chuť hledat nové cesty. Pro mě samotnou byla inspirací ochota k naslouchání. Když společně probíráte konkrétní tipy, triky a na dalším setkání (ať už individuálním nebo skupinovém) se bavíte o jejich využití, je to přesně ten malý detail, který dělá velký rozdíl.“

— Lenka Tehrany, MILA

ZÁVĚREČNÝ ROZHOVOR S VEDOUCÍ PEČOVATELSKÉ SLUŽBY

Bc. Martinou Rafačovou

Vzpomínáte si, s čím jste do spolupráce šli? Jaká byla vaše očekávání?
Já jsem do toho šla s očekáváním nějakého zlepšení, buď celkově mojí práce nebo v přístupu k pečovatelům. Chtěla jsem, abychom se k pečovatelům chovali tak, aby se cítili dobře. A potažmo, aby se potom dobře starali o klienty. Myslím, že Mila naplňuje chybějící potřebu podpory lidem, kteří jsou motivovaní ke změnám, ale dosud neznali způsoby, jak to udělat.

Můžete popsat, co podle Vás během naší spolupráce proběhlo?
Během našich společných setkání jsme probíraly například téma pohovorů a můžu říct, že  se nám díky vám opravdu zlepšily. Vlastně ta efektivita vedení rozhovoru, jakou si udělat strukturu, čeho si všímat. A hlavně jsem si říkala, že nemáme co nabídnout na trhu práce, ale my máme! Jenom to musíme umět hezky podat a odprezentovat.

Věnovali jsme se také hodnocení pracovníků a jak dobře poskytovat zpětnou vazbu nebo na co si dávat pozor, jak se nenechat nachytat na zobecňování. Zaměřili jsme se také na individuální situace s kolegyněmi. To také vnímám jako obrovskou podporu. Když se u nás něco stalo, tak jsme se na vás mohli obrátit a probrali jsme to. Šlo třeba o ošetření odchodu paní pečovatelky, která nás opustila za ne úplně dobrých okolností.

Během individuálních konzultací jsem si dělala revizi své práce a její náplně. Například co  můžu předat na kolegyně a co dělat vůbec nemusím. Ale pořád se učím, abych některé věci pouštěla. Jsem ten typ člověka, který chce vědět úplně všechno o všem, tak se učím něco pustit. Vím, že se můžu spolehnout na kolegyně, že si to vyřeší a když to bude důležité, tak se poradí nebo mě jen seznámí s výsledkem. Je to pro mě pořád náročné, ale musím říct, že to je mnohem lepší. A je to takový pocit svobody. Uvolnily se mi tím ruce a můžu se zabývat svými dalšími věcmi. Třeba tomu, jak by moje práce měla vypadat v příštím roce. Už mám nějaké vize a představy. Doufám, že to ten příští rok dodržím a že to bude jenom lepší.

Když už o tom mluvíte, pozorujete nějakou konkrétní změnu v týmu?
Dotkli jsme se třeba psaní záznamů u klientů. Hned jsme se na to sešly s kolegyněmi a řekly jsme si, jakým způsobem to týmu předáme, jaké zápisy to mají být, jak mají nebo nemají vypadat. Dát jim k tomu prostě návod. A musím říct, že ty zápisy jsou mnohem lepší, pečovatelky v tom mají větší jistotu. Výrazně jsme změnily také systém porad. Dopředu všem dáme vědět, co se bude řešit a je to mnohem efektivnější. Porady mají jinou strukturu, můžeme se líp připravit.

Co Vás osobně ve spolupráci s Milou zaujalo, co ve Vás zůstalo?
Pamatuju si ten první okamžik, kdy jsme měli pohovor, jestli budeme spolupracovat nebo ne. A mě se ulevilo, když Karolína Puttová řekla: „Tak a teď už nám pěkně předáte všechny těžkosti.“ Bylo to tak úlevné.

Takové hlavní slovo, které mě napadá, je podpora. Respekt k naší práci, kterou děláme a asi i nějaké přijetí. Snažíte se pracovníky neměnit, ale umíte je podpořit, aby jim bylo dobře. Například, když je nadřízený vlídný tak, aby neměl pocit, že je moc hodný a že by měl být nějak ostrý na pracovníky. Vy totiž pro daného člověka najdete způsob, aby uměl s ostatními  efektivně jednat a cítil se dobře sám sebou. A nebylo to přes sílu.

Celkově se mi líbila vaše obrovská podpora. Mohly jsme být otevřené, sdílet chyby, které se staly a vy se snažíte hledat způsob, jak řešit různé problematické situace.

Mně osobně se líbilo s vámi konzultovat přešlapy, které jsem udělala a které ještě určitě udělám. Důležité je umět si říct, že i vedoucí není neomylný, chyby se stávají a budou se stávat a je potřeba se naučit na ně reagovat a reflektovat je. Říct si, co bylo špatně, co dobře a prostě se nad vším pozastavit.

Kdybyste měla někomu stručně popsat, co MILA dělá, co byste řekla?
Řekla bych mu, že ho MILA profesně obejme, protože je to taková podpora, zázemí, bezpečí. A řekla bych mu, ať do toho určitě jde. Pokud má jen trochu nějakou možnost, tak bych MILU doporučila úplně všem.

Mila projevuje opravdový zájem o pracovníky, kteří různou formou pečují o lidi staršího věku. Ať je to přímo pečovatel, nebo sociální pracovnice, vedoucí. Učí nás všechny řešit běžné i náročnější situace tak, abychom se v tom cítili co nejlíp.

Nicméně je něco, co byste si přála, aby proběhlo jinak?
Nic mne nenapadá. Líbila se mi délka možné spolupráce, že to nebylo nárazově, ale že  procházíte určité období dané služby a myslím si, že si to dobře sedlo. V té době jsme řešili nějaké změny v organizaci a vy jste nás tím pomohli hezky provést a nasměrovat.

A co Vás napadne, když se řekne dobrá péče?
Dobrá péče je taková, ve které se dobře cítí jak klient, tak i pečovatel. Pro mě dobrá péče je taková, kdy se obě strany cítí v bezpečí, v důstojnosti a v respektu vůči sobě.

🟧